Aby nebylo smutno
Moje babička vždy říkala, že být chudý a ještě smutný, to Pán Bůh zakazuje.
Rád si pouštím staré filmy, které zachycují momentky ze života běžných lidí. Jsou to filmy staré často i sto let a lidi na nich žijí na dnešní dobu neuvěřitelně prostě. Řeklo by se i chudě. Mám před sebou například obraz z krátkého filmu, kde otec dělá dřevo, aby v něm zatopil v jednoduchých kamnech vyrobených ze sudu. Mezitím maminka obléká právě probuzeného syna a společně se pak u těch kamen hřejí. A společně se u těch kamen smějí.
Materiálně jsme na tom proti lidem z těchto filmů neporovnatelně lépe. A přesto v posledních letech mizí úsměv na našich tvářích. A co je horší, úsměv mizí i z tváří našich dětí.
Co tedy děláme špatně?
V potu své tváře jíst chléb, to je lidský úděl, který nám byl ustanoven po vyhnání z ráje.
Po staletí lidé pokorně tento úděl přijímali, stejně jako nutnost tvrdé práce, kterou střídají chvilky určené pro radost ze života.
Jenže dnes už
přece nebudeme žít tak, jak nám přikázal někdo, kdo vlastně
ani neexistuje, a navíc když nás vyháněl z ráje.
My se přece můžeme vzbouřit a vyt
Obsah pro předplatitele
Tento článek je pouze pro předplatitele.
Chcete číst dál a mít přístup k dalším příspěvkům této publikace?
Předplatit od 49 Kč
